“Zítra ráno vyrazím z Hlaváku a pozítří snídám na severu Skotska”, zaflexil jsem před kolegyněmi takhle při obědě a skutečně si plánoval následujících pět dní strávit v Anglii a Skotsku. Jak jinak než po železnici.

Maloval jsem si návštěvu Edinburghu, výběh na nejvyšší horu Skotska Ben Nevis a spoustu dalšího. Jak už to tak ale při delších cestách vlakem bývá, povedl se mi z toho jen zlomek. Na druhou stranu jsem zažil spoustu neplánovaných dobrodružství. A to už mi nikdo nevezme, jak se říká lidově… 🙂

Vlakem do Bruselu

První část cesty spočívala v tom, dostat se nějak do Bruselu, abych stihl vlak Eurostar, který překonává kanál La Manche skrz podmořský tunel. Už začátek byl lehce krkolomný, do Řezna (Regensburg) jsem měl jet z pražského Hlavního nádraží napřímo. Po cestě ale bylo nutné neplánovaně přestoupit ve Schwandorfu. Žádné zpoždění se tady nenabralo, takže jsem byl v klidu. Sice jsem měl jízdenku do první třídy, ale po zkušenostech z prvního Interrailu a promrznutí ve vlaku stejného typu (Západní Expres) jsem si raději sednul do druhé a dobře jsem udělal. Mnohem lepší klima.

Během čekání na vlak z Regensburgu do Frankfurtu se naskytla situace, jakých jsem i na dalších cestách vlakem po Evropě zažil spousty. Za určitých okolností se dostanete do řeči s neznámým člověkem a následuje přátelská debata o všem možném. Tou okolností zde byla žádost o pomoc s naložením elektrokola do vlaku od cca 70ti leté aktivní důchodkyně z Mnichova. Souhlasil jsem a jelikož měl vlak přijet až cca za 20 minut vyplnili jsme čekání lehce bizarním rozhovorem, kdy ona mluvila německy, já anglicky a celkem jsme si rozuměli (Já z němčiny na gymplu propadal, ale docela rozumím). Vypadlo z ní, že byla sama na 11ti denním cyklovýletě v okolí Vídně, který si moc užila. Chtěl bych mít v jejím věku také tolik sil a nadšení! 

V Regensburgu jsem musel chvíli obejdovat při čekání na vlak do Frankfurtu a tak jsem například objevil, že v místním rybím fastfoodu Nordsee mají pokrm z “veggie tuňáka”. Ne, že bych na to měl chuť, ale z mého pohledu je super, že se pro vegetariány fejkujou už i ryby a je to veřejně dostupné v nejrozšířenějších fastfoodech :). Je fakt, že první nafejkovanou rybu jsem viděl už v Burger kingu v Hamburku, také bez ambic to ochutnat. 

Cesta do Frankfurtu byla vlivem toho, že jsem jel na letiště dost nepohodlná. První třída praskala ve švech, přeplněná lidmi s kufry o rozměrech, které jsem neměl tušení, že existují. Naštěstí jsem opět vychytal místo v restauračním voze a nějak to na nealkoholickém pivu až do stanice Frankfurt Flughafen přežil. 

Ve Frankfurtu jsem se dozvěděl nemilou zprávu: “Vlak, kterým máte naplánováno jet z Frankfurtu přímo do Bruselu bohužel neexistuje”. Po prozkoumání všech možných alternativ jsem se rozhodl pro cestu s přestupem v Kolíně nad Rýnem. Tady mě čekalo Deja vu. V první třídě opět nedýchatelno a tentokrát přeplněno lidmi s megakufry, kteří se vraceli z dovolené domů.  

V Kolíně na místním Hauptbahnhof nastalo další překvapení, vlak do Bruselu totiž odjížděl z jiného nádraží. Köln Messe/Deutz bylo naštěstí vzdálené cca 2 minuty téměř jakýmkoli vlakem. Jen si pohlídat správný směr. 

No a z Kolína už tradá přímo do Bruselu. Tradá nejpřeplněnějším vlakem, co jsem kdy jel.  Tradá vlakem, který se jen co překročil belgické hranice porouchal. Tradá vlakem, který nabral zpoždění stejně dlouhé jako měla trvat celá cesta. Takhle nějak jsem si cestu po franofónní Evropě představoval. Do Bruselu přijel vlak plný rozladěných lidí přesně o 2 minuty po tom, co odjel můj Eurostar směr Londýn. A tady začíná nejbizarnější část tohoto výletu.

V Bruselu

Okamžitě po tom, co jsme dorazili jsem naběhl do Ticket Office s tím, že si rezervuji následující Eurostar. Trochu budu muset změnit plány, asi si neužiju Skotsko tak, jak jsme plánoval, ale furt to za to stojí. Pán za pokladnou mě ale rychle vyvedl z omylu a sdělil mi, že tohle jsem lehce podcenil. Rezervace (lístek jsem díky Interrailu měl) se v případě tohoto vlaku řeší nejpozději tak 14 dní předem. Ok, poučení pro příště. Tak aspoň mě nemuselo mrzet, že jsem vlak nestihl. Stejně by mě do něj nepustili. Ale co teď? Otočit to a jet třeba do Skandinávie nebo do Polska? Když pán zjistil moje původní plány, navrhl mi řešení: “Jeďte do Calais a odtud trajektem”. Vytiskl mi i jak se do Calais dopravit. Jediný problém byl v tom, že nejbližší spoj jel až druhý den brzo ráno.  

Bylo sedm hodin večer a nádraží Brusel Midi, na kterém jsem se nacházel, rozhodně nevypadalo, jako fajn místo na několikahodinové čekání na ranní vlak. Kdybych chtěl v tuhle večerní dobu sehnat singl pokoj v Bruselu, stálo by mě to cca 4000 korun. Nezbylo tedy než se ubytovat v hostelu ve sdíleném pokoji. V tomhle je skoro všude po Evropě špičkou specializovaná síť hostelů Meininger. Měl jsem kliku, že jeden z těchto hostelů stál i pár kroků od mého nádraží. Ubytoval jsem se tedy a šel na random procházku po Bruselu. Byla to moje druhá návštěva belgického hlavního města a ani na podruhé to nezajiskřilo. Ušel jsem cca 8km a za tu dobu potkal spoustu fajn podniků i krásných historických staveb, problém ale bylo prostředí. Pokaždé když jsem chtěl něco hezkého vyfotit byly ve výhledu buď všudypřítomné pytle s odpadky, grafiti nebo parkoviště aut s pralesem dopravních značek. Den jsem završil špatnou pizzou ve špatné pizzérii u nádraží a s lehkým napjetím šel na hostel, kde jsem se měl setkat se svými spolunocležníky.  

Na pokoji byl pouze mladý Američan z Bostonu, který brázdil Evropu taktéž Interrailem a byl z cestování nadšený. Byl i v Praze, která se mu moc líbila. My dva jsme zabrali palandu a doplnit nás měli ještě další dva kumpáni, kteří bohužel schytali manželskou postel. Prvním z nich byl nemluvný rus a tím druhým sikh s turbanem, který si v ruce nesl mraženou pizzu a všechny nás po příchodu do pokoje hlasitě pozdravil indickou angličtinou: “Hello Brothers!”. Než jsem se zamyslel nad tím, co chce s tou pizzou dělat, dal si jí vedle polštáře a zhasnul světlo “Good night!”, popřál dobrou noc. Pizza byla asi snídaně. Ráno jako když najdeš :).

Trajektem z Calais do Doveru

Následující den mě vybrující hodinky probudily v půl páté. Tak akorát, abych se vlakem dostal do zastávky Tournai, odtud do Lille Flanders a odtud konečně do Calais. Vše běželo jak po drátkách a já se poprvé v životě měl možnost procházet francouzským městem. Ráno, Francouzské město, relativně dost času… k tomu patří už jen croisant a kafe. Vkročil jsem tedy do prvního pekařství, co se namanulo a zkusil anglicky: “One croisant and one coffee please”. Děvče za pokladnou na mě kouklo, jak kdybych přiletěl z jiné planety a dělalo, že nerozumí. Stereotypy o Francouzích, kteří se ostentativně nesnaží porozumět angličtině se potvrzují. Dobře, tak to zkusíme jinak:“tohle (ukázal jsem na croisant) a tohle (ukázal jsem na kávovar)”. Najednou bylo vše jasné a já dostal i přes velkou míru neochoty svoji snídani. Musím říct, že když srovnám croisant z tohoto random pekařství v Calais s těmi, co dělá Prokop ve svém kamrlíku v Dlážděné ulici v Praze, pražské croisanty vedou na plné čáře. 

Calais provází pověst místa, kde se během velké migrační krize shromážďovala v místních táborech kvanta uprchlíků toužících po cestě do Anglie. Cestu do přístavu odkud mi měl jet trajekt jsem tedy pojal tak, že si projdu celé město pěšky až do doků. Minul jsem park se sochou De Gaula s Churchillem a pokračoval vstříc ostnatým drátům místního přístavu. Opravdu nehostiné místo. Strávil jsem cca 30 minut cestou podél žiletkového plotu než jsem se dostal do budovy, kde sídlí společnosti provozující trajekty. 

Galerie Calais

Už na recepci mi pán říká, že pravděpodobně budu mít smůlu, protože dvě ze tří společností nepřevážejí pěší pasažéry vůbec a ta jedna zbývající – P&O Ferries – až od zítřka. Prý to ale stejně mám zkusit a pokud mi řeknou, že to nejde, ať se k němu vrátím, že pro mě pravděpodobně bude mít řešení. Znělo to tajemně, ale učinil jsem jak mi řekl. Paní od P&O Ferries mi potvrdila, že dnes to nepůjde: “Přepravujeme pouze trucky, auta, motorky a kola. Pěší přepravujeme až od zítřka.”. Vrátil jsem se tedy za panem recepčním s žádostí o pomoc. Navrhl mi dvě varianty: “Buď přemluvíte někoho, kdo jede autem, aby vás vzal s sebou a nebo tady máme ve skladě stará kola, ke kterým se už delší dobu nikdo nehlásí a já vám jedno z nich mohu dát”. Přemlouvat se mi nikoho nechtělo, ke kolům mám kladný vztah, zvolil jsem tedy druhou variantu. Šli jsme tedy do jakési kůlny, kde bylo šest kol vesměs v žalostném stavu. Sáhl jsem po žlutém, které vypadalo nejfunkčněji. Najednou se situace změnila. Slečna za pokladnou mi s jistým pobavením prodala lístek na trajekt a já už začínal věřit, že se do Anglie toho dne dostanu. Na cestě na trajekt a z trajektu byly nejhorší přepravní kontroly. Po kontrolách v Calais a Doveru jsem dohromady najezdil zhruba 5km a všude vzbuzoval velké pobavení. Kluk na kole s batohem mezi nekončící řadou náklaďáků.

Samotná cesta trajktem byla super. Na palubě byl točený Guiness, veggie sandwiche a vlastně mi přišlo fajn, že do Anglie nejedu tunelem, ale můžu si krásu útesů White Cliffs of Dover i s dokreslující atmosférou krákání racků užít z paluby lodi. Po absolvování výstupní kontroly mě čekal ještě trochu infarktový přejezd z doků na nádraží, kde mi měl jet vlak do Londýna. Dover překvapivě neměl na kola úplně infrastrukturu a tak jsem po cestě naštval nejednoho řidiče a chodce. Dobrá věc se ale podařila a vlak jsme stihnul. Kolo jsem nechal na nádraží s předtuchou, že by mi mohlo posloužit i při cestě nazpátek. Nicméně stihnutí tohoto vlaku bylo pro mé další plány naprosto kruciální, vždyť večer jsem měl zamluvené ubytování v Newcastlu a pokud chci z města něco mít, chtělo by to přijet v nějakou rozumnou hodinu.

Z Londýna do Newcastlu

Už vlak z Doveru na londýnské nádraží Kings Cross mi přišel jako top liga a ukázal britské železnice v tom nejlepším světle. Rychlé pohodlné a hlavně: v první třídě OBČERSTVENÍ ZDARMA.

V UK je třeba připravit se na to, že se na nástupiště musíte dostat přes vstupní bránu. Ta funguje na základě přiložení platného jízdního dokladu. Přestože je Interrail ve vlacích v UK legitimní přepravní doklad, na těchto branách prostě nefunguje. Musíte tak říct obsluze, která je vždy přítomna, ať vás pustí manuálně. Oproti tomu na podobných branách v Holandsku nebu ve Skandinávii QR kód z Interrail aplikace fungoval.

Jídlo a pití zdarma, rychlost a pohodlí. A taky záchod, který vám sám řekne, že ho máte zamknout! To jsou ty hlavní věci, které se mi z cestování první třídou v Anglii a Skotsku zpětně vybaví. Ani nevím, kolik jsem za ty tři dny snědl sandwichů, dezertů a vypil piv. Neměl jsem možnost tolik prozkoumat ostatní dopravce ale minimálně ve vlacích Azuma v síti LNER (London North Eastern Railways) jsem hlady a žízní netrpěl.

Menu ve vlacích Azuma od LNER bylo hodně veggie friendly. Respektive dost těžko se na něm hledal pokrm s masem. Pro první třídu bylo navíc vše v ceně, včetně alkoholických nápojů. Z piv byla na výběr místní IPA a jako zástupce ležáků náš Budvar. Člověk si mohl dát třeba i Aperol.

Při cestě do Newcastlu se mi stal další karambol. První třída v Anglii jezdí podobně jako v Německu celkem plná. Já si pracoval na počítači a poslouchal muziku do sluchátek, ať mě nic a nikdo neruší. Když najednou stavíme ve stanici Peterborough, kde celé osazenstvo mého vozu vystupuje. “Tý brďo, Peterborough! To bude asi hodně krásný město, když měli všichni namířeno sem”. Přistupují noví spolucestující, já si objednávám další Double eggs and roasted tomatoes sandwich + pivo a jede se dál. Jedeme zhruba tři čtvrtě hodiny a já si říkám: “sakra, nejedeme náhodou opačným směrem než předtím?”. Zkontroloval jsem situaci na Google Maps a zjišťuju, že mě pocit neklamal. Vlak jel z Peterborough celou dobu zpátky a já se tak ocitl opět někde u Londýna. Celé mi to došlo. Ve vlaku běželo hlášení, které jsem já kvůli sluchátkům zmeškal, že je třeba v Peterborough přestoupit na jiný vlak a tento vlak se vracel zpět. 

Bohužel jsem zazmatkoval a místo abych dojel zpátky na London Kings Cross, vystoupil jsem v díře jménem Stavenage (lidi, kteří zde jsou nuceni žít odpustí). V oblasti kolem nádraží byly hlavními highlighty obrovský food court s parkovištěm na jedné straně a zavřená fitness centra na té druhé. Další třešničkou na dortu bylo to, že většina vlaků touto stanicí pouze prosvištěla. Příští vlak do Newcastlu měl odtud jet za 45 minut, ale měl hodinu zpoždění, takže co víc si přát.

Pokud vlaky v UK stanicí pouze projíždí, je třeba se mít na pozoru a rozhodně stát mimo žlutě vyznačený koridor u kolejí. Soupravy zde často sviští i rychlostí nad 200 km/h a ocitnout se v jejich blízkosti je opravdu o život.

Po nástupu do, tentokrát už správného, vlaku, který mě měl dovézt až do Newcastlu jsem zapředl rozhovor se skupinkou starších dam, které jely z práce. Říkaly, že první třídou v Anglii jezdí tolik lidí, protože zpáteční jízdenka se cenově téměř rovná jednosměrné, rozdíl v kvalitě první a duhé třídy je propastný a proto si cestu do práce a z práce raději vychutnají v pohodlí i s jídlem a pitím v ceně.

Z Newcastlu do Inverness

Do Newcastlu jsem se dostal kolem půnoci, ale od ubytování jsem měl potvrzení, že recepce jede 24/7 a tak můžu dorazit, jak mi to vyjde. Došlo mi, že pokud chci během tohoto výletu stihnout dojet až do Inverness, z Newcastlu toho moc mít nebudu a tak jsem pojal cestu do ubytování jako takovou půlnoční procházku centrem. Potkal jsem samozřejmě spoustu ožralých existencí, ale město na mě působilo opravdu dobře a rád bych se sem ještě někdy vrátil.

Druhý den dopoledne jsem se ještě vydal prohlédnout si předměstí Tynemouth, které jsem měl doporučené od svého iTalky učitele angličtiny. Krásné klidné historické místo, na které jsem ale bohužel neměl tolik času, kolik by si zasloužilo. Ten den jsem ještě chtěl zvládnout pár hodinek v Edinburghu a projet Skotskem do Inverness.

Galerie Newcastle & Tynemouth

V Edinburghu

Do Edingburghu jsem se dostal ve dvě hodiny odpoledne. Věděl jsem, že mám zhruba dvě hodinky na průzkum města, než mi pojede vlak do Inverness. Všiml jsem si, že jsou na nádraží sprchy a tak jsem se převlékl do běžeckého, batoh hodil do úschovny a šel si město proběhnout. Nejprve jsem vyběhl na kopeček Calton Hill přímo za nádražím, odkud jsem měl výhled na město a ikonický útes Salisbury Crags. Paní, kterou jsem požádal o vyfocení mě ujistila, že bych to měl, pokud poběžím, na vrchol Salisbury Crags a zpět na nádraží do odjezdu vlaku stihnout. A skutečně. Jen mě mrzelo, že mi za tuhle krátkou návštěvu skotského hlavního města nezbyl čas na to si ho pořádně projít  a hlavně, že už jsem nestihl vyběhnout na vyšší kopec tyčící se za Salisbury Crags – Crow Hill. Sprchy samozřejmě nefungovaly. Převlíkl a osušil jsem se tedy na záchodě, nevábnou vůni překryl deodorantem a nastoupil do vlaku směřujícího na sever Skotska.

Vlastně mě mrzí, že znám Skotsko pořádně jen z vlaku. Na druhou stranu aspoň vím, kam se třeba příště vydat na delší dobu.

Galerie Edinburgh

Caledonian Sleeper z Inverness do Londýna

Do Inverness jsem dorazil ve čtvrt na devět a na vedlejší koleji už byl nachystán noční vlak do Londýna – Caledonian Sleeper. Slavná vlaková linka jejíž historie sahá až do roku 1873. Jelikož už byla u vlaku fronta lidí s rezervacemi, docela mě situace vyděsila a já už se ani nepokoušel z Inverness vidět víc než toto nástupiště. Využil jsem situace, kdy byl jeden ze stevardů trochu méně zaměstnaný a vymodlil si u něj v nočním vlaku alespoň místo na sezení.

Jedenáctihodinová cesta do Londýna byla úmorná. Ještě kolem desáté se dobře naladěné holky na sedadlech za mnou šli na záchod převléct do pyžámek s tím, že si asi mysleli, že si cestu užijí a vyspí se. Nakonec stejně jako já celou cestu nezamhouřili oka. Přepálená klimatizace a nepohodlné sezení to neumožnily. Já měl aspoň k dispozici dvě sedadla vedle sebe jen pro sebe. Spát se na tom ale stejně nedalo. 

Do Londýna na stanici London Euston jsme se dostali podle předpokladu před osmou hodinou ranní. Opět mě trochu vyděsilo, že navazující vlak do Doveru vyjížděl z jiného Londýnského nádraží – St Pancreas. Ukázalo se ale, že obě nádraží jsou od sebe vzdálená asi 5 minut chůze (Asi jako Hlavní nádraží a Masarykovo nádraží v Praze).

Cesta trajektem přes La Manche nr. 2

Do Doveru jsem se dostal tak akorát, abych si vzal taxi a zkusil stihnout trajekt. Žluté kolo sice na nádraží ještě stále bylo, ale v tu chvíli mi bylo k ničemu. Bohužel jsme do doků dorazil akorát ve chvíli, kdy mi taxikář (mimochodem zapřísáhlý antivaxer nevěřící v existenci COVIDu) při výstupu ukazuje “podívejte, to vypadá na váš autobus” a skutečně byl, akorát že právě zavřel dveře a odjel k lodi. Čekaly mě tedy další 3 hodiny čekání na další trajekt. Tentokrát jsem aspoň nemusel na kole. Během čekání jsem si po telefonu domluvil, že ten den mohu přespat u tety v belgickém Namur. Jediná otázka byla, jestli se tam nějak rozumně dostanu.

V docích jsem se potkal s Americkou rodinou z Minnesoty, která také zmeškala předchozí trajekt a s Němkou Betinou, z Norimberku, která jezdila také Interrailem a posledních 14 dní strávila putováním po Británii. S touhle partou jsem prožíval následujících pár hodin strastí na trajektu. Všichni jsme pospíchali. Betina potřebovala stihnout vlak z Lille do Norimberku, Američani se potřebovali dostat do večera do Paříže, kde se měli setkat s příbuznými a já chtěl stihnout TGV z Lille do Bruselu, jehož rezervaci už jsem měl zaplacenou (a nebyla levná). Situace se ale nevyvíjela úplně dobře. Trajekt nakonec nabral zpoždění 1,5 hodiny a minimálně plán Američanů se zhroutil.

Z Lille do Namur

V Calais jsme se rozloučili s Americkou rodinou, která musela začít improvizovat a vyrazili s Betinou do Lille. Po cestě vlak několikrát zastavil uprostřed polí, což bylo vždy doprovázeno francouzským hlášením. Když jsme se spolucestujících Francouzek ptali, co říkají, sdělili nám jen:“He tells that we stopped for no reason and he doesn’t know for how long.”. Nice. Když pospícháte přesně tohle chcete slyšet.

Nakonec se ukázalo, že hodinové zpoždění je na francouzských železnicích něco jako u nás akademická čtvrthodinka, takže mé TGV mělo podobnou prodlevu také a nakonec jsem ho stihl. Dorazila vysloužilá souprava, která ale ve vnitř potvrdila svou dobrou pověst. Velká pohodlná křesla byla ještě o level jinde než to, co jsem dosud ve vlacích po Evropě zažil. Naskytl se ale jeden problém. Na mém rezervovaném sedadle seděl odhadem patnáctiletý černý, evidentně bezprizorní, kluk, který strašně smrděl. Požádal jsem ho, jestli by mi sedadlo uvolnil, načež se velmi ochotně přesunul o jedno sedadlo dopředu. V tomto voze první třídy byli takoví kluci dva. Za celou cestu tam neprošel nikdo, kdo by kontroloval jízdenky a já z toho měl trochu smíšené pocity. Byl bych ten poslední, kdo by je chtěl vyhazovat, ale něco to vypovídalo o úrovni Francouzských železnic.

Do Namur, kde mě teta na nádraží vyzvedla jsem dorazil vlakem z Bruselu před půlnocí. Musím říct, že jsem byl po tom všem za sprchu a nocleh opravdu vděčný. Druhý den, jsem si malebné kopcovité městečko cestou na vlak prošel, musím říct, že do toho dne jsem o jeho existenci neměl ani tucha.

Domů

Domů jsem jel přes Liege (Lutych). Místní nádraží Liege Guillemins bylo rozhodně jedno z těch nejhezčích, na kterých jsem po Evropě byl. Na nástupištích nejsou lavičky. Pokus si ovšem chcete sednout, žádný problém. Krásné posezení vás čeká v přilehlém parku, odkud je to na jakékoli nástupiště i díky eskalátorům maximálně 3 minuty.

Toho dne jsem se z nějakého důvodu nechal ukolébat tím, že mám na návrat z Belgie do Prahy celý den. Dost času to bylo jen zdánlivě, což se ukázalo při drobném nedorozumění, kdy mi ujel klíčový vlak do Berlína na nádraží Köln Messe/Deutz. Pak už zbývalo spojení do Prahy jen jedno. Opět se podívat do Norimberku a odtud vyrazit Flixbusem. Tady už se naštěstí nic nepříjemného nepřihodilo a já se tak kolem půlnoci dostal domů.