Ani já jsem neodolal slevové akci od Interrail a za v přepočtu zhruba 12 000 korun jsem si koupil dvouměsíční jízdenku vlakem po Evropě v první třídě. Aktivoval jsem ji 26. května a první výlet směřoval do Rakouska a Švýcarska. Původně měl zahrnovat pouze tyto dvě země. Co je ale na lokalitou neomezené permanentce krásné, že můžete improvizovat a tak jsem domů do Prahy jel ještě přes Bavorsko.

Úvodem je třeba říct, že jsem ani jednomu z míst nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo. V rámci tohoto výletu jsem si ale chtěl vyzkoušet jak půjde dohromady cestování v kombinaci s prací ve vlaku. Navíc jsem toho za ty tři dny chtěl procestovat pokud možno co nejvíce a poznat, jak se liší vlakový servis v jednotlivých státech. Mimořádně zvědavý jsem byl také na noční vlak Nightjet z Grazu do Curychu. Času ve městech tedy tolik nezbývalo, nicméně na první návštěvu ve mně zanechala moc dobrý dojem. Minimálně do Vídně, Štýrského Hradce a Curychu se tedy určitě ještě vrátím. 

Z Prahy do Vídně

Do Vídně jsem se chtěl původně vydat už před měsícem na koncert mé oblíbené kapely Low. Výlet za hudbou ale nakonec, vzhledem k tomu, že se nám kvůli zdravotním i pracovním důvodům rozpadla parta, padl a tak jsem se rozhodl navštívit poprvé rakouské hlavní město nyní.

Pokud se rozhodnete cestovat do Vídně vlakem stejně jako já, s největší pravděpodobností pojedete Vindobonou, tedy spojem, který je vypravován Českými drahami z Berlína či z Prahy, staví v Brně a po Vídni se souprava vydává směr Štýrský Hradec (Graz), kam jsem měl ten den také ještě namířeno.

Na této cestě jsem si poprvé otestoval, jaký bude život vlakového nomáda, který plánuji částečně vést, následující dva měsíce. Tedy jaké to bude, když budu muset ve vlaku plnohodnotně pracovat. Musím říct, že zrovna v první třídě Vindobony to bylo naprosto bez problémů. Wi-fi po většinu cesty držela, sluchátka mě za poslechu příznačné epizody Stárnoucích mileniálů „Vlakem po Evropě“ izolovala od hluku okolních cestujících a navíc se dala objednat káva + k obědu polévka (obojí moc dobré). Takže v tomhle ČD thumbs up! 🙂

Velké překvapení pro mě bylo, když po přejezdu hranic byly ve vlaku vyžadovány respirátory. Naštěstí jsem si jeden s sebou pro strýčka příhodu vzal, ale komfortu to samozřejmě lehce ubralo. Zjistil jsem, že toto opatření platí stále až do konce května v Rakousku i Německu. 

Vídeň se během krátké, několikahodinové návštěvy ukázala taková, jakou jsem si ji představoval. Široké ulice, ve kterých vedle sebe mohou existovat různé formy dopravy, čisto a spousta chytrých řešení, která návštěvníkovi města pobyt zpříjemní. Od všudypřítomných pítek, až po mlžítka, která mají krom občerstvování lidí na starost i výživu okolo rostoucích stromů a záhonů. Vlastně jsem si město jen tak bezcílně prošel, abych nasál atmosféru. Co je jisté, brzy se sem vrátím, abych ho prozkoumal blíž.

Fotogalerie Vídeň

Von Wien nach Graz

Při čekání na další Vindobonu, tentokrát z Vídně do Štýrského Hradce (Graz) mě potkalo to, s čím se vlakový turista musí čas od času smířit. Vlak měl technickou závadu a tak byl o hodinu zpožděn. Jelikož jsem si „chytře“ naplánoval první návštěvu Vídně na 26. května, což je v Rakousku státní svátek, většina obchodů byla zavřená. Nezbylo tedy, než si koupit v místním kebabu půllitrovku vody za tři éčka a tu hodinku si počkat.

Cesta vlakem z Vídně do Štýrského Hradce, která vede krásnou kopcovitou krajinou je jako stvořená pro kochání. Při průjezdu oblastí okolo Semmeringu mě dokonce napadlo, že bych si sem udělal jednodenní výlet čistě na výběh po kopečcích.

Po příjezdu do Grazu jsem si koupil místenku (byla nutná) za 34 EUR na atrakci dne – Noční vlak do Curychu. Zjišťuji, že mám tak 4-5 hodin a tak jsem se vydal na kopec Schlossberg, ze kterého jsem odtušil, že bude na město nejlepší výhled, a na který bylo na internetech mnoho pochvalných referencí. Procházka se vyplatila, cestou jsem minul umělý ostrov Murinsel a hospodu, ve které prodávali bizarní kombinaci piv: Starobrno-Guiness. S pivem jsem tedy raději počkal až na vrchol Schlossbergu. Celkově na mě město působilo moc příjemně a vyklidněně. Na Schlossbergu jsem si dal za odměnu pivo Gösser, které musím říct, že ačkoli je rakouské a mainstreamové, tak je také celkem chutné. Během usrkávání piva na slunečné terase jedné z hospod si uvědomuji, že jsem zapomněl na jednu podstatnou věc – pokrývku hlavy. Se spálenou pleší už nic nenadělám nicméně dal jsem si za úkol si na příští zastávce v Curychu koupit kšiltovku. 

Zpátky z kopce do města jsem se vydal jinou cestou a protože historická část Štýrského Hradce, do které Schlossberg patří není příliš velká, bez problémů jsem trefil i bez použití map v mobilu na nádraží. Tam už na mě čekal můj Nightjet Graz-Zürich. 

Fotogalerie Graz

Nočním vlakem do Curychu

Do vlaku jsem nastoupil už hodinu a půl před odjezdem, abych „očekoval“ své lůžko a vůbec, jak to vlastně v nočním vlaku chodí. Na místě se sice ještě připravovaly lůžkoviny, stevardi mi ale už dovolili do kupé jít. Jednalo se o šestilůžkový prostor, který je cenovou střední cestou mezi „pokojíčkem“ sám pro sebe a kupé se sedadly (bez nutnosti mít místenku). Spát v sedě moc neumím a zároveň se mi nechtělo úplně dávat více jak 2000 Kč za vlastní kajutu, takže se tohle řešení úplně nabízelo.

První po čem jsem se hned ptal byla sprcha. Po dni, kdy jsem Vídní a Grazem nachodil 30 000 kroků jsem byl dost ulepený a možnost umýt se přišla vhod. Stevard mě nasměroval do vagonu, ve kterém byla sólo kupé, že tam sprchu najdu a bez problémů ji i jako cestující nižší kasty mohu využít. Sprchu jsem našel a vypadala dobře, jediný problém byl, že z ní tekla tak vařící voda, že se v ní nedalo opláchnout. Na sprše sice byla baterie, která měla sloužit k regulaci teploty, ta ale vůbec nefungovala. Horší bylo, že jsem tohle všechno zjistil až poté, co jsem se celý namydlil. Jak jsem to vyřešil se ani neptejte. Tolik tedy moje zkušenost s vlakovou sprchou. Asi jí úplně nezatratím, možná to bylo tím, že jsem se sprchoval v době, kdy vlak nebyl v pohybu, každopádně příští noc už jsem si chtěl naplánovat tak, abych bydlel v apartmánu s plnohodnotnou sprchou. 

K cestě samotné. Na respirátory se tady nehrálo. Ono taky spát s respirátorem by mohlo být solidní peklo. Ke každému lůžku bylo přiděleno prostěradlo, polštář a deka. Vše v celkem důvěryhodném hygienickém stavu. Jako spolucestující přišli krátce před odjezdem holka z Ukrajiny a kluk z Dánska, kteří působili dojmem, že jsou pár, který se dal dohromady přes nějakou internetovou seznamku a vlastně se navzájem zas tak moc neznají. Každopádně byli oba střízliví a v pohodě, což bylo důležité. Ukrajinka vyprávěla, že má rodiče v Oděse, a že se o ně v této době moc bojí. Pocity, které musí zažívat si člověk vůbec nedokáže představit.

Během noci se do kupé přidal ještě Francouzský pár (také byli střízliví!). Vyspání nebylo úplně nejpohodlnější, ale za ty prachy…  

Ráno na nás čekala snídaně v podobě dvou kaiserek, másla, džemu a čaje/kávy. Po příjezdu do Curychu jsme se každý rozutekli svou cestou. Já do místní pobočky Patagonia, koupit si kšiltovku a pak honem zpátky na nádraží na vlak do Lausanne. Curych je přeci jen na párhodinovou návštěvu příliš velké sousto. Stavím se tady někdy jindy.

Fotogalerie Nightjet Graz – Zürich

Návštěva Lausanne

První co mě zaujalo ve vlaku na cestě z Curychu do Lausanne bylo, že tady první třídou jezdí velké množství lidí. Pro srovnání tahle dvouhodinová cesta by mě za normálních okolností stála 3 000 Kč, což tak trochu ukazuje, jak moc jinde je švýcarská životní úroveň. Jinak to uvnitř švýcarské první třídy vypadalo jako v takovém čistším a dispozičně lépe řešeném metru. Nic „spešl“, ani nabídka občerstvení se nekonala.

Druhé a trochu nemilé překvapení nastalo, když po mě chtěl švýcarský pan průvodčí vidět krom mého ticketu v aplikaci Rail Planner také můj pas. Ano, ten pas, který jsem do aplikace editoval jako ID místo občanky (sakra proč?), a ten pas, který byl někde hluboko na dně mého batohu uzamčeného ve skříňce pro úschovu zavazadel v Curychu. Pan průvodčí se naštěstí s přivřenýma očima nakonec spokojil s občankou a řekl mi, že na zpáteční cestě mě za to klidně můžou zkasírovat v plné palbě.

Třetí a úplně nejvíc nemilé překvapení byl fakt, že se mi nepodařilo zprovoznit wi-fi švýcarských drah v kombinaci s sms zprávou, že mě vítají ve Švýcarsku a od teď mám každý MB dat za 3 Kč. 

Vlastně nevím, proč jsem si vybral zrovna Lausanne. Asi kvůli lokalitě kombinující hory a jezero + jsem se chtěl podívat také do frankofonní části země. Město se svahy plnými vinných rév mě nakonec tolik nezaujalo. Průzračná voda, pohodička na promenádě i výhled na hory fajn, na druhou stranu mi to tady přišlo trochu „posh“ a nudné. A co se mi v Lausanne líbilo nejvíc? Trolejbusy! Ve městě, které je rozloženo ve svahu samozřejmě dávají velký smysl.

Takže tady lehké zklamání, možná jsem měl zamířit do Bernu, Luzernu, Lugana nebo jiného z turisty vychvalovaných Švýcarských měst. Ale co, ve Švýcarsku jsem sice poprvé, ale rozhodně ne naposled.

Teď už mě čekala jen zpáteční cesta na nádraží v Curychu (tentokrát bez lustrace pasu), bleskurychlé vyzvednutí batohu z úschovny zavazadel a naskočení do vlaku do Feldkirchu. 

Fotogalerie Lausanne

Z Curychu do Feldkirchu

Vlak z Curychu do Feldkirchu bylo ten vůbec nejpříjemnější a nejpohodlnější, co jsem na tomto výletě zažil. Teda až na jednu drobnou kaňku. Zaujal jsem pozici v „Ruhig“ oddílu vozu 1. třídy, objednal si míchaná vajíčka se špenátem a nealkoholické pivo a mnul si ruce, jak si cestu ze Švýcarska do Rakouska v klidu užiju a večer se vyspím v pohodlné posteli na Rakouském maloměstě… A teď ta kaňka. Do oddílu krátce před odjezdem přistoupila dezorientovaná žena, která se mě německy na cosi vyptávala a když pochopila, že moc nerozumím, začala svou diverzní činnost spočívající v tom, že si ve voze označeném jako tichý celou cestu mluvila nahlas něco pro sebe. Naštěstí na první zastávce zhruba za 20 minut vystoupila a já si tak zbytek výletu krásnou švýcarsko-rakouskou krajinou užil.

Proč Feldkirch? Nabízel se jako přestup na jedné z možností cesty zpět do Prahy, našel jsem tady přes Booking.com relativně levné sólo ubytování a město je obklopeno kopečky, takže konečně ideální místo na proběhnutí se.

Jak už jsem předeslal, po noci v Nightjetu Graz-Zürich jsem se těšil, že se na Rakouském maloměstě řádně vyspím. Udělal jsem pro to maximum: unavil se procházkou na hrad Schattenburg, přecpal se v místní pizzérce, dal si sprchu… japonská houslistka sídlící v apartmánu na stejném patře ale byla proti a musela pilovat svou hru k dokonalosti i v půl jedenácté v noci. Rozhodl jsem si s ní o tom tedy promluvit, načež přislíbila, že do dvaceti minut s hraním skončí, což také učinila. Střih. Půl sedmé ráno a budí mě hra na housle. Rezignoval jsem a šel si dát sprchu. Beztak se před odjezdem do Mnichova ještě chci proběhnout.

Na výběh jsem si vybral místní skalisko Könzole, které jsem si vyhlédl už cestou z vlaku do penzionu. V mapě byly navíc zaznačené i vyhlídky, takže to slibovalo hezký zážitek. Nebyl to ani tak výběh, jako spíš procházkoběh, jak říkám lenivému běhu, kdy do kopce z velké části jdu a z kopce a po rovinkách běžím. Nakonec to dalo hezkých 6 a něco km a výhledy byly parádní. Na příštím výletě musím určitě udělat výběhů více.

Fotogalerie Feldkirch

Přes Mnichov domů

Na cestě domů, kterou jsem si naplánoval zpět do Prahy se mi líbilo, že pojedu kolem Bodamského jezera, u kterého jsem nikdy nebyl. Přestupoval jsem navíc na zastávce Lindau-Insel, která leží na poloostrově v městečku Lindau přímo u Bodamského jezera. Na přestup tady bohužel nebylo moc času, tak jsem si město nemohl projít, ale působilo na mě dobře a k Bodensee se určitě ještě vrátím.

Vlak, který mě měl dopravit do Mnichova byl kvalitativně určitě trochu jinde, než vlaky v Rakousku nebo Německu. Možná to bylo tím, že ho provozovala soukromá společnost, možná jsem zrovna trefil špatný kus, nevím. Byl výrazně špinavější a první třída tady vypadala jak vitrína, do které se vejde asi 8 lidí. Pracovat jsem nepotřeboval, tak jsem zůstal v té druhé.

Cesta probíhala svižně a bylo zajímavé vidět, jak se krajina mění. Tak třeba. V Rakousku i Švýcarsku bylo taky všude dost solárů a větrníků, to co jsem ale viděl v Bavorsku bylo brutální. Byly i celé vesnice, kde jsem nebyl schopen najít dům bez panelu. Průmyslové provozy, haly a statky měly často své rozlehlé střechy pokryté solárními panely úplně. V téhle oblasti nám úplně ujel vlak a myslím, že v dnešní době to bude obzvlášť cítit. 

V Mnichově na nádraží byl trochu stres. Neměl jsem tady úplně mnoho času na přestup a na první koleji, odkud měl vlak do Prahy za pár minut odjíždět, nic nestálo. Na druhé koleji přitom stál vlak, který bych na první dobrou jako ten jedoucí do Čech tipoval. Vypadal tak o 40 let starší než všechny ostatní state of art vlaky, které na ostatních kolejích stály. V nejistotě jsem naštěstí nebyl sám a na cestu do Čech tam čekali i další lidé. Zhruba pět minut před stanoveným odjezdem nás na první koleji začal obcházet zaměstnanec nádraží s tím, že vlak do Čech odjíždím místo první koleje z druhé. Všechno do sebe zaklaplo. Výzdoba ČD na palubě a všudypřítomný časák „ČD pro vás“ mě ujistili, že tady jsem správně. 

Samotná cesta z Mnichova do Prahy byla opravdu slušně řečeno zlá. Chcete nadstandard a klid na práci, tak si koupíte první třídu, za to vás čeká nefunkční wi-fina, občerstvení až od Plzně dál a hlavně naprosto předimenzovaná klimatizace, která nešla vypnout ani regulovat. Hokej s Kanadou, na který jsem za jízdy koukal (na internet jsem si udělal hotspot z mobilu) také moc optimismu nedodal. Po téhle zkušenosti si dávám pro příští výlety zásadu: Nikdy se nevracet přes Mnichov. S Vindobonou, která naprosto splnila mé potřeby se tohle vůbec nedalo srovnávat. Z klimatizace jsem nachlazený ještě teď 5 dní po příjezdu.