Hory miluju, ale k mé škodě jsem vlastně na žádných pořádných v zahraničí zatím nebyl. Když tedy přišla kamarádka s nápadem vyrazit s partou na Malou Fatru, neváhal jsem ani chvilku. Původně jsme měli jet ve složení 3 ženy a já :). Nakonec to ale celé dopadlo trochu jinak. Vzhledem ke zdravotním peripetiím s námi nemohla vyrazit hlavní iniciátorka Jitka (snad se to podaří příště 🙏), kvůli předpokládané náročnosti nakonec výlet vzdalo i další děvče a tak to nakonec vypadalo, že vyrazím pouze se čtvrtou do party Míšou, se kterou jsme se do té doby viděli jen jednou. Protože bylo ubytování v chatách zamluveno pro 3-4 osoby, oslovil jsem ještě kamaráda Filipa, se kterým jsme v létě přebíhali Krkonoše a obecně jsem věděl, že na takový výlet bude parťák do nepohody. Chvíli předtím totiž absolvoval přechod Nízkých Tater.
Plán přechodu
Původně jsme výlet chtěli podniknout podle článku https://www.tatraadventures.cz/aktivity/mala-fatra-hrebenovka-prechod/. Kdy trasa vypadala následovně:
Jelikož jsme ale plánovali přijet na Slovensko časně ráno nočním vlakem, tak se nám ta kilometráž na první den (7,1 km) nějak nezdála. Plánovanou trasu jsme si tedy prodloužili i o Lúčanskú část Malé Fatry přes vrch Minčol, na který jsme měli vyrazit z obce Višňové. Plán tedy nakonec vypadal takto
Cesta nočním vlakem do Žiliny
Cesty nočním vlakem jsem si během svých cest oblíbil. Je to jedinečná možnost jak na vlakových tripech šetřit čas. Ve vlaku na nádraží v centru jednoho města jdete spát a probudíte se ráno v centru města v jiné zemi stovky kilometrů daleko. Samozřejmě je velký rozdíl, jestli spíte v lůžkovém voze nebo v lehátkovém. Rozdíl mezi těmito dvěma typy vozů bych přirovnal asi jako když si máte vybrat mezi spaním v penzionu (lůžka) a spaním na noclehárně v hostelu (lehátka). Pak jsou ještě deluxe lůžka, což jsou takové hotelové pokojíky s vlastní koupelnou, ale do toho bych nezabrušoval, jeli jsme do Žiliny nikoli do Curychu. Vzhledem k tomu, že se nám počty a genderové složení (důležité kvůli rezervaci, protože jsou i čistě ženská kupé) výpravy během plánování výletu měnily, nakonec jsme museli vzít za vděk lehátky.
Sešli jsme se asi půl hodiny před odjezdem na Hlaváku. Míša, Filip a já. Tři lidi, kteří spolu nikde takhle pohromadě nebyli a navíc se minimálně znali.
„Ubytovaní“ jsme byli v šestičlenných lehátkových kupé, ve kterých byla vždy tři lůžka na každé straně. Já s Míšou jsme byli v jednom kupé nahoře (nejhorší je IMHO prostřední lehátko, kdy člověk nemá ani kontakt se zemí ani se stropem) a Filip ve vedlejším. Jen co jsme se uvelebili bylo jasné, že brzy bude čas na špunty do uší. Do našeho kupé totiž vstoupil poněkud bodrý tramp s plechovkou Bráníka v ruce a hned po pozdravu směřovala jeho první věta na Míšu: „Slečno prdíte? Já jen, že ležím pod váma.“. Oba jsme se na sebe s Míšou pobaveně podívali ve smyslu: „WTF, to bude teda noc“ a připravili se k rychlému spánku. Skupinka mužů, která spala v našem kupé se naštěstí i s pivákama odebrala do chodbičky před kupé a tak jsme měli nějaký čas na to usnout.
Po cca půl hodině, když už byl vlak rozjetý směr Žilina směřovala na Míšu další dotaz: „Hele sáhni mi tam nahoru a podej mi to pivo“. U stropu kupé, kde jsme spali byl totiž prostor, kde mělo celé naše kupé, včetně trampů, zavazadla. Naši milí spolucestující evidentně vypili zásoby, co měli na chodbičce a přišla žízeň. Míša tedy podala pivo a pak už jsme měli až do příjezdu do Žiliny klid. Dokonce jsme se i celkem vyspali.
Žilina – Višňové – Minčol
Žilina v 5 ráno není příliš půvabné místo. Obzvlášť místní autobusák. Nicméně automat na kafe fungoval a to nám ke spokojenosti stačilo. Jelikož jsme byli na zastávce autobusu do Višňového dlouhou dobu jediní, lehce jsme pochybovali, zda toto spojení vůbec existuje. Nakonec se ukázalo, že ano a dokonce s námi jelo několik dalších lidí. Na naší výstupní zastávce Višnové – konečná už jsme byli v autobusu sami.
Malá Fatra je proslulá výskytem medvědů, kteří si do místních obcí chodí do popelnic jak do supermarketů. Jelikož to bylo i téma Slovenských voleb nic jsme nepodcenili a „zapnuli“ jsme plašící rolničku. Přecijen v 6 ráno by chlupáči ještě mohli být hladoví. Hned na začátku po tom, co jsme opustili obec si Filip všiml stopy, která mohla být psa, ale klidně i medvíděte. A medvídě rozhodně potkat nechceš. Znamená to totiž, že někde na blízku bude i maminka.
Po cestě na první kopec jsme ještě zafandili místnímu motorkáři, který se v tuhle ranní dobu snažil kopec vyjet, ale krátce po startu motorku obrátil na bok a zas jel s neúspěchem domů. Každopádně při tom vytvořil obrovskej kravál, tak snad aspoň zahnal všechny medvědy a medvíďata. Na vrcholu Minčolu jsme se vyfotili u prvního Slovenského kříže, kterých jsme na dalších vrcholech ještě pár potkali. Zajímavostí je, že na hřebeni Minčolu je k vidění i vojenské dělo.
Nezbudská Lúčka
Dolů do Nezbudské Lúčky jsme mohli jít buď přes hrad Strečno po červené nebo po modré a následně po žluté přes rozhlednu Špicák. Vybrali jsme si druhou, opticky kratší, možnost, kdy jsme Strečno viděli pěkně z druhého kopce ze shora. Cestou se nám nevyhnula epizoda, kdy jsme se ztratili. Nevím jak se to mohlo s mapy.cz na mobilu a relativně dobrým turistickým značením stát, ale najednou jsme se ocitli v hlubokém lese a bylo jasné, že musíme sejít relativně prudký kopec, což se neobešlo ani bez pádů. Ale kdo říkal, že to bude jednoduché.
Došli jsme do Strečna a přívozem, který jsme nechtěně využili bez zaplacení (akorát odjížděl, tak jsme naskočili a pak už si nikdo o peníze neřekl) jsme se dostali do Nezbúdské Lúčky, což měl být počátek oficiální cesty přechodu podle Tatra Adventures. V Nezbudské Lúčce jsme na doporučení navštívili místní Kolibu Panoráma na kopci, kde jsme si k obědu dali konečně Halušky, na které jsme se všichni od rána těšili. Jelikož jsme s Filipem vegetariáni, dali jsme si variantu „bez slaninky“, která byla i tak moc dobrá. Tekutiny jsme doplnili pivem Martins, jehož chuť výrazně předčila v česku nepříliš valnou pověst Slovenských piv. Naštěstí ho točili i na chatách, kde jsme byli ubytovaní.
Cesta z Nezbudské Lúčky na Chatu pod Suchým
Z Nezbudské Lúčky jsme šli po červené značce na Chatu Pod Suchým cca 7km do kopce se stoupáním 700m. Bylo to celkem náročné hlavně kvůli tomu, že už jsme za sebou měli Minčol. Cestou jsme udělali také menší dobrý skutek, kdy jsme z hromady kamenů každý vzali jeden a donesli ho o pár set metrů výš na zříceninu Starý hrad. Potom se nám povedlo opět z turistické značky mylně sejít. Že je něco špatně jsme si uvědomili, když jsme se ocitli v celkem nebezpečném srázu, pod kterým o pár set metrů níže vedla silnice. Nakonec se ale vše zvládlo a po cestě jsme se mohli pokochat i vyhlídkami na podkovu řeky Váh.
Chata pod Suchým
Na Chatě pod Suchým už nás čekalo zasloužené pivečko a sprcha. Sprcha tady je vzhledem k omezenému množství teplé vody na žetony. Při čekání jsem se tady seznámil s partou mladých Slováků, kteří mi čas zpříjemnili pozváním na panáčky borovičky. Po vystání fronty jsem si užil své 2 minuty sprchy a hurá dolů do putyky. Opět zde točili Martins a Míša si dala víno, které jí v zápalu zábavy teklo i nosem. Ano, tak zábavní jsme s Filipem byli :). Jinak zde měli drobné pochutiny, které byste na slovenské horské chatě čekali: halušky, korbačíky, nakládaný hermoš nebo chleba s bryndzou. Na čtyřčlenném pokoji, který se sestával ze dvou paland, jsme byli ještě se Slovenkou Marií, která ale nebyla moc sdílná a moc jsme si nepokecali. Ráno jsme si dali k snídani chleba s bryndzou a vyrazili vstříc hřebenům.
Suchý a hřeben Malé Fatry
Cesta od chaty pod Suchým na vrchol byla celkem náročný krpál po sjezdovce, takže jsme si docela mákli. Nahoře navíc byla mlha, tak jsme toho moc neviděli. Během dnes se ale udělalo moc hezky a výhledů jsme si užili ještě dost. Od Suchého už nás navíc žádná velká stoupání nečekala. Výškový rozdíl mezi Suchým a nejvyšším bodem Malé Fatry, Velkým Kriváněm, kam jsme měli také namířeno, byl cca 250 metrů. Na to, že jsme šli na těžko jsme museli překonávat i celkem náročný terén včetně šplhání po skalách. Po cestě jsme se střídavě předbíhali s výpravou postarších Maďarů, kteří nás na Suchém vyfotili. Jako nejnáročnější úsek celého přechodu musím označit šplhání po skále u Bielych Skal. Na druhou stranu kousek za tímto úsekem na Stratenci jsme měli asi nejhezčí kombinaci sluníčka a výhledů (na Malý Kriváň), takže se to vykompenzovalo.
Musim říct, že i přes všechny davy na Sněžce a předražený horský chaty miluju Krkonoše. Jezdím tam minimálně 2x ročně a ty západní znám jak své boty, ale když to srovnám s Malou Fatrou, která je srovnatelně vysoká (o fous vyšší), přišlo mi, že tady jsem se opravdu ocitl v přírodě. Možná k tomu přispěla i ta obava z medvědů a menší koncentrace lidí a horských chat. Podobné pocity jsem zatím měl jen ze slovinských Karavanek. Navíc tady všude bylo plno malin a borůvek takže i chápu, proč to tady mají medvědi tak rádi.
Cesta pokračovala dál. Postupně jsme šli přes špičaté vrcholy Malého Kriváně, Pekelníku až na nejvyšší horu Malé Fatry – Velký Kriváň. Nejkrásnější výhled byl z těchto hor byl paradoxně asi z nejnižšího Pekelníku, protože na Malém Kriváni byla mlha a na Velkém Kriváni vítr :). Po velkém Kriváni už jsme byli celkem unavení. Měli jsme za ten den nastoupáno s krosnami přes 1100 výškových metrů a už jsme se moc těšili na restauraci Panorama u horní stanice lanovky na horu Chleb, kde jsme si konečně měli dát nějaké větší jídlo.
Pamatuji si, že to jídlo byl smažák, do kterého se nám sice s Filipem moc nechtělo, ale hlad je hlad a nic moc jiného tu pro vegetariány neměli. Každopádně bodnul a díky němu jsme posbírali ještě poslední síly na to vyšlápnout si neplánovaně na vrchol Chleb po cestě k cíli tohoto dne Chatu pod Chlebom.
A dobře jsme udělali. Z Chlebu byl na Malou Fatru nádherný výhled i s ukazatelem, na které hory člověk právě kouká. Asi nejmajestátnější se jevil Velký Rozsútec. Hodně špičatá a skalnatá hora, na kterou jsme měli v plánu vylézt následující den po cestě do Štefanové, kde jsme měli putování zakončit.
Chata pod Chlebom
Na Chatě pod Chlebom mě týpek za barem hned oslovil „na tykačku“: „Máš Smäd?“. Docela mě to překvapilo, ale ukázalo se, že je to tady konvence a komunikovala s námi tak i jeho parťačka. Smäd som mal. Takže jsme do sebe ještě před plánovanou sprchou poslali jednoho Martinse. Na Chatě pod Chlebom jsme byli ubytovaní na noclehárně, od které jsme moc nevěděli co čekat. Ukázalo se, že naše trojlůžko je celkem odstíněné od zbytu osazenstva a navíc byla noclehárna čistá, moderně zařízená a s krásným výhledem z okna.
Se sprchou to bylo horší. Fronta byla v ten moment celkem dlouhá a tak jsem pojal nápad jít se vykoupat do venkovního bazénku, který před chatou byl. Převlíkl jsem se do plavek a skrz restauraci jsem se vydal kolem venku sedících lidí k bazénku. Ukázalo se, že venku pijí naši známí Slováci z Chaty pod Suchým, kteří mě prolévali borovičkou. Pobaveně na mě koukali a já tušil, že mě asi čeká nějaká zrada. A taky, že jo. Věděl jsem, že voda v bazénu nebude úplně teplá, ale jen co jsem do ní ponořil vodu, chytla mě do chodidla strašlivá křeč. „Taková ledárna!“.
Tak jsem tam seděl, nesměle nořil nohy na čím dál delší intervaly do ledové vody, ale celému se mi ponořit nechtělo. Urychlil to dredař z party oněch Slováků: „Už si sa ponoril píčo“, zahulákal na mě zvesela tak, že to slyšel venku úplně každý. Po tomhle nešlo než do vody aspoň na minutu neskočit. Musím říct, že to byl opravdu očistec. Když jsme jeli druhý den zpátky pán v autobuse, který bydlel na chatě s námi říkal, že ta voda do bazénku jde rovnou od skály a má 2°C, tak jsem aspoň pocítil nějakou hrdost :).
K večeři jsme si dali s Filipem Strapačky, Míša měla jelení guláš. Všechno v kombinaci s Martinsem moc dobré. U stolu se k nám připojil Pražák Josef, se kterým jsme si moc hezky popovídali. Malou Fatrou šel na vlastní pěst, spal ve stanu před chatou a v Praze má Emo-hardcorovou kapelu Brighter days.
Cesta to Štefanové
Jak bylo druhý den krásně, tak nás na náš závěrečný třetí den ráno nepříjemně překvapilo sychravé počasí a blátivý terén. Byli jsme z předchozích dvou dnů už celkem unavení a tak jsme po vystoupání z chaty na hřeben z hory Poludňový Grúň změnili plány a nakonec si to místo náročného výstupu na Velký Rozsútec namířili nejkratší cestou do Štefanové. O výstupy na Stoh a zmiňovaný Velký Rozsútec jsme sice přišli, ale i tak byl terén velmi náročný, kluzký a často docházelo k situacím, kdy jsme byli rádi, že jsme s sebou vzali trackové hole.
Do Štefanové jsme přišli tak, že jsme před odjezdem autobusu měli čas sníst Pizzu v místní restauraci a pak už tradá zpět do Žiliny, odkud jsme měli zarezervovaný vlak do Ostravy. Tentokrát už normální denní spoj.
Vystoupení ve Svinově
Nakonec jsem měl bohužel ještě na svědomí nechtěnou epizodu, která nám výlet lehce zdramatizovala a prodražila. V Ostravě jsme totiž měli vystupovat na Hlavním nádraží, já ale Míšu s Filipem zmobilizoval už na zastávce před tím v Ostravě Svinově. Než jsme zjistili, že jsme vystoupili špatně, vlak na hlavák nám ujel a s ním i zaplacený spoj do Prahy, na který jsme měli přestoupit. Potkalo nás štěstí v neštěstí, že jsme v neděli večer sehnali poslední tři místa, která byla do Prahy k dispozici. Míša s Filipem jeli Regiojetem, já Českými dráhami.
Jaký byl přechod Malé Fatry?
Závěrem musím říct, že se výlet moc povedl a do Slovenských hor se určitě tento rok v létě opět vrátím. Krásná příroda a výhledy, parta fajn lidí i vynikající jídlo a pití. To vše udělalo z přechodu Malé Fatry krásný zážitek. Navíc nám vyšlo počasí, takže co víc si přát.
