Krkonoše už jsem přebíhal před rokem a byl z toho nakonec celkem dramatický závod o čas, abych stihl poslední autobus z Harrachova do Prahy. Tehdy to byla cca 50km trasa z Horního Maršova, letos se mnou běžel kamarád Filip, se kterým sice pravidelně běháme, ale nic podobného ještě nepodnikl. Zvolili jsme tedy raději kratší trasu z Pomezních bud. Opět do Harrachova.  

Z Pomezních bud na Sněžku

Na Pomezní boudy do Malé Úpy jsme se dopravili celkem zdlouhavou cestou vlakem do Hradce králové a potom autobusem na místo. Trasu jsem znal z minulého roku. Z Horního Maršova mě to vedlo také tudy. Začíná to až nezvykle dlouhou poklidnou rovinkou, jakoby člověk málem zapomněl, že běží na nejvyšší horu ČR. Pak to ale začalo. Krpál přes chatu Jelenka, kde jsme se také napojili na Cestu Česko-polského přátelství (drželi jsme se jí až na Českou budku). na Svorovou horu do sedla pod Sněžkou bylo asi to nejintenzivnější, co nás na trase potkalo. Filip je vysoký a hubený, takže mu kopec nečinil příliš problém, ale já se potil jak kůň a zadýchával jak lokomotiva. Když si vzpomenu, že jsme tenhle úsek s mojí tehdejší přítelkyní dávali loni na běžkách, ani se mi tomu nechce věřit.

Ze sedla už byl vidět celý cirkus. Špalíry lidí viditelné z dálky napovídaly, že odsud budeme chtít hodně rychle zmizet. Celou situaci na Sněžce dokreslovala odposlechnutá část rozhovoru dvou teenagerů, kteří přijeli lanovkou: „…když jsem si jel na Otvíráku tágem pro cíga do města…“. Tady jsme špatně! Rychle nějaké to foto, že jsem tu i letos byl a pryč. Čekalo nás ten den ještě mnoho krásnějších míst. Vlastně asi cokoli je hezčí než pohled na bizarní Slezký dům pod Sněžkou obklopený davy turistů čekající frontu na Tyskie. Takhle si únik z města do přírody nepředstavuju.

Ze Sněžky na Sněžné jámy

Další úsek už vypadal alespoň na papíře jako rychlejší. Běh po hřebenech úplně easy nebyl. V této části bylo stále hodně lidí a kamenitý terén. V jednom momentu jsem si tady při snaze vyhnout se turistovi v protisměru nabil koleno. Celá cesta Polskem přes Slonecznyk na Špindlerovku byla sice z kopce ale relativně náročná, takže jsme byli rádi, když to martyrium skončilo. Na Špindlerově boudě jsme si za „přátelských“ 280 kč objednali dvě kofoly a dva pomelo-grepy.. a byli jsme happy. 

Na Sněžné jámy už to bylo o dost lepší terén nejprve jsme svižně vyšli kopec po asfaltce na Petrovu boudu a pak jsme opět zvolnili na kamenitém terénu přes Ženské a Mužské kameny. Pokračovali jsme kolem Vysokého kola polskou stranou na Sněžné jámy.

Sněžné jámy – Prameny labe – Pančavský vodopád – Mohyla Hanče a Vrbaty

Tady už se to zlomilo a začala nám příjemná prašná cesta, po které se běželo dobře. Ze Sněžných jam přes Českou budku na Prameny Labe to byl náš nejrychlejší úsek, který jsme dali asi za 12 minut. Tady jsme se na chvilku zastavili, osvěžili se u pramínku počínajícího veletoku a běželi dál. Následovala obligátní kofola na Labské boudě a vzhůru na Pančavský vodopád. Cestou jsme se stavili na Ambrožově vyhlídce, ze které je krásný pohled na labské údolí táhnoucí se od pramene kolem Labské boudy do Špindlerova mlýna.

Pančavský vodopád je sice nejvyšší vodopád v ČR, ale pro někoho může být zklamáním, protože z ohraničeného místa je vidět jen jeho krátký úsek. A takových zklamaných lidí, pro které to asi bylo na instagram málo atraktivní, tu skutečně pár bylo. Nenaplněnost očekávání je donutila přelézt bezpečnostní řetěz a fotit si vodopád z okraje srázu. Takových výjevů jsou Krkonoše plné, ať už je to na Sněžce, Sněžných jámách nebo právě na Pančavském vodopádu.

Protože už nás trochu tlačil čas, nechali jsme se u Mohyly Hanče a Vrbaty rychle vyfotit a snažili se seběhnout co nejrychleji obtížným terénem na Dvoračky. Z prudkého kopce jsme si pomáhali trackovými holemi jakožto brzdnou pomůckou. Střecha chaty Štumpovka už prosvítala lesem, když Filip málem šlápl na Zmiji. Nebyla velká a plazila se vyplašeně pryč, ale i tak to byl zážitek. Filip jí ještě zvládl vyblejsknout. Na Dvoračkách jsme do sebe ještě rychle hodili další kofolu a rychle na Krakonošovu snídani.

Dvoračky – Krakonošova snídaně – Mumlavské vodopády

Abychom dovršili maraton, vybrali jsme si ze Dvoraček na Krakonošovu snídani delší ale pohodlnou trasu přes Ručičky po Kládové cestě. Já už jsem byl celkem zdecimovaný, takže jsem často velel k přepnutí z běhu na svižnou chůzi. Nicméně na Krakonošovu snídani jsme se dostali v čase, který umožňoval všechny tři věci, které jsme chtěli cestou podél Mumlavy do cíle stihnout. V horské říčce se vykoupat, podívat se na Mumlavský vodopád a na závěr dát pivko v Harrachově.