Český Kras, Posázaví a Kokořínsko mám prochozené, oblasti na sever a na východ od Prahy zase proběhané. Když jsme tedy s Luckou vymýšleli výlet na minulý víkend, napadlo mě Kokořínsko, kde jsem mockrát nebyl a prakticky vůbec to tam neznám. Navíc je dobře dostupné vlakem.

Ze Zdic na Vraní skálu

Nejprve jsme se dopravili z pražského Hlaváku do Zdic, což trvalo zhruba 50 minut. Po průchodu Zdicemi, kdy jsme šli po modré, většinou po silnici, jsme zahnuli za benzínkou nejprve do Knížkovic, což byla svým rázem taková typická česká tradiční vesnice. Následně už jsme pokračovali lesem a vyšli na rozcestník s altánem Hřeben. Bohužel jsme potom opět klesali do údolí, takže bylo jasné, že na Vraní skálu to bude krpál. A docela slušnej :). Ale Vraní skála za to stála. Už proto, že se jedná o jeden z největších Buližníkových útvarů u nás. Když jsme přišli k jejímu úpatí trochu jsme se lekli, protože bylo jasné, že budeme muset i lehce horolezčit. Lucka měla svaly unavené z kruháče a jógy, které absolvovala dni před výletem, takže byly nakonec výstup, ale hlavně následný sestup celkem náročné.

Jak jsem říkal, stálo to za to. Měli jsme kliku, že se na tu chvilku, kdy jsme se dostali na vrchol udělalo sluníčko a hlavně, že nahoře nebyli žádní lidé. Takže jsme si mohli užít krásných výhledů na krajinu Křivoklátska. 

Cesta z Vraní skály na rozhlednu Máminka

Cestou na pozdní oběd do Nižboru nás čekala ještě jedna zastávka a to na rozhledně Máminka. To už byla výrazně pohodovější cesta. V obci Král jsme po cestě minuli dům, na jeho pamětní desce bylo napsáno, že zde Tyrš s Fügnerem zakládali Sokol. Na Máminku, která leží na Krušné hoře, to bylo celkem pozvolné a lehce do kopce byl až závěrečný cca kilometr. Tenhle kopeček byl oproti výšlapu na Vraní horu výrazně příjemnější.

Máminka je nevelká dřevěná rozhledna, která nemá ani 100 schodů (96), ale výhled je z ní parádní. A kdyby nebylo v tu chvíli zataženo, byl by určitě mnohem lepší. Dohlédl jsem až na Milešovku, Klínovec i do Prahy. 

Nižbor

Cesta z Krušné hory vedla zprvu lesem, ale od Nového Jáchymova už převážně po silnici, což nebylo moc záživné. Příště zkusím výlet vymyslet tak, aby takových cest, jako byla ta počáteční ze Zdic a ta finální do Nižboru, bylo co nejméně. 

Nakonec jsme se ale do Nižboru dostali. Cílem byla samozřejmě proslulá „výletní“ restaurace Tomáše Hanáka, Zastávka Nižbor. Po cestě jsme ale zkoumali i další možnosti. Podniků, které vypadaly podle recenzí lákavě bylo v Nižboru více. Kromě výše zmíněné Zastávky Nižbor to bylo také Bistro HST-P48 nebo Restaurace Praha. Bistro jsme vyloučili i přes lákavou nabídku rovnou, protože jsme nechtěli sedět venku a Zastávka Nižbor se vyloučila sama, protože byla beznadějně zarezervovaná a lidé co si rezervovali místo před ní dokonce stáli frontu. Nakonec jsme tedy vzali za vděk Restaurací Praha, která nám ale neuvařila vůbec špatně. Sice smažák, ale v panko strouhance a s bramoborovým máslovým pyré (very smooth bramborová kaše 🙂). To přišlo po těch 20km vhod. O dost méně vhod přišlo, že jsme seděli na posledních volných místech, takže pod televizí, kde právě běžel biatlon a za námi místní 60+ na mol opilý macho týpek pořvával něco o tom, jak je dobrej.

Návrat do Prahy

Do Prahy jsem Lucce na její bolavé nohy slíbil první třídu. Ta se v motoráčku z Berouna do Nižboru sice uplatnit nedala, ale z Berouna do Prahy už jsme jeli pěkně v pohodlíčku.

Odnesl jsem si z toho, že Křivoklátsko evidentně nabízí spoustu krásných míst. Příště si brousím zuby na Skryjská jezírka.