Na svůj první maraton jsem se snažil připravovat zodpovědně, ale vysloveně tréninkový plán jsem neměl. Ze zimních běžek, badmintonů a běhů nějaká forma byla, tak jsem se jí snažil poslední měsíce před závodem intenzivnějším sportováním jen udržet a vygradovat. Střídal jsem běh, brusle, rotoped a badminton, abych nepřetěžoval stereotypní aktivitou jeden typ kloubů a tkání. Po očku jsem při tom sledoval tréninkový plán, který ku příležitosti Pražského maratonu sestavila Eva Vrabcová Nývltová, jestli nejsem intenzitou pozadu.

„Příprava“ na maraton

Zhruba 3 týdny před závodem jsem si dal první generálku. 25km běh pražskou rovinou. Ověřil jsem si, že fyzička by byla a v tempu kolem 6 minut na kilometr by se dlouhý závod měl dát uběhnout. Jedinou vadou na kráse bylo přetížené levé lýtko, kterému jsem musel dát pár dní pokoj. V plánu jsem měl ještě uběhnout jednu vzdálenost vyšší než 30km, k čemuž ale nedošlo, protože se bolest lýtka ozvala i po týdnu při rychlejším 7km výběhu. V tu chvíli jsem začal přemýšlet o tom, zda se z maratonu neodhlásit. 

Týden před maratonem jsme se s kamarádkou rozhodli, že pojedeme k ní na chatu, kde budeme odpočívat a řešit si každý vlastní věci. Já měl v plánu v krajině Humpolecka, kde jsem do té doby nikdy nebyl také lehce potrénovat. 

Nakonec jsem si moc neodpočinul. Jelikož jsme zmeškali autobus ( jel odjinud), museli jsme změnit plány a jít místo z Humpolce pěšky ze Světlé nad Sázavou. Neplánovaný 26km půlnoční pochod s 20kg batohem dal celkem zabrat. Navíc jsme se kvůli špatnému použití filtru přiotrávili vodou z řeky, takže jsem týden před maratonem neplánovaně shodil 4 kila. To by bylo samo o sobě vlastně docela výhodné, kdyby s váhou nešla dolů i forma a energie organismu. Na rušení účasti už každopádně bylo pozdě a já se rozhodl, že se 7. května na start svého prvního maratonu postavím.

Hlídal jsem si signály, které mi tělo dávalo a na základě nich jsem se rozhodl ještě den před závodem skočit k mé nevlastní mámě Márii na akupunkturu a masáž. Pravý kotník mi připadal strnulejší a lehce brněl. Jak jsem k alternativní léčbě skeptický, musím říct, že Mária mi nohu parádně rozhýbala a akupunktura, při které jsem měl jednu z jehel zabodlou 5cm do achylovky se ukázala jako dobrá volba. Před příštím závodem se určitě do Máriiny péče svěřím znovu.

Před závodem

Překvapilo mě, že jsem před závodem nebyl vůbec nervózní. Někteří prý nemohli noc před závodem spát, což ale nebyl můj případ. Byl jsem nastavený na to, rozběhnout to šetrně a pomalu a když něco bude výrazně bolet, tak závod prostě vzdát. No big deal. Ráno jsem se cítil relativně dobře. Vstal jsem tři hodinky před startem v 6 hodin ráno, abych do sebe dostal něco, co stihnu strávit. Zvolil jsem bílý jogurt s trochou vloček a banánem a vitamínový drink s hořčíkem.

Co jsem měl naučené už z Beskydské sedmičky byla důkladná prevence „vlka“ a mozolů. Promazat se sportovní vazelínou na všech kritických partiích a chodidla důkladně protřít koňskou mastí s kononopím. Moje sportovní vybavení potom vypadalo následovně:

Vše kromě bot (do terénu mám Altra Olympus 4) už prošlo zatěžkávací zkouškou B7, takže následně při závodě jsem se mohl na vybavení spolehnout. Jediné, na co jsem nemyslel bylo potítko a sluneční brýle.

Závod

Už jsem běžel pražský půlmaraton, který pořádá také Runczech, takže jsem tak nějak věděl, jak organizace probíhá. Batůžek s klíči, mobilem a peněženkou jsem ponechal v úschovně a šel na seřadiště „K“, kde se shromážďovali běžci se stejným očekávaným cílovým časem, tedy 4:30. Po předchozích eskapádách jsem popravdě věřil tomu, že vůbec doběhnu tak na 50 %. Po úvodním slově, o které se postaral pan Prezident a za zvuku Vltavy od Bedřicha Smetany se startovní pole pomalu dalo do pohybu. Z mé pozice to ke startovní bráně trvalo asi 9 minut. To už měli nejrychlejší běžci zhruba 2,5 km závodu za sebou. Na koberci před startovní bránou si ještě plácnout s Danem Stachem, který zde působil jako motivátor a vzhůru na svých 42 km a něco.

Rozeběhl jsem to zhruba tempem 6 minut na kilometr, což bylo rychlejší, než jsem si předem plánoval. Na začátku jsem chtěl běžet opravdu pomaloučku, ať se svaly zahřejí. Nejprve se běželo Starým městem a Malou stranou tam a zpátky přes mosty a následně podél řeky k Palmovce přes Vltavskou a Libeňský most, kde se trasa stáčela zpět. První kilometry byly dobré, ale už na cca 8 km se objevila komplikace. Ozvala se důvěrně známá bolest v levém lýtku, se kterou jsem měl tu čest už v přípravě. Snažil jsem se nepanikařit a tuto svalovou partii zatěžovat co nejméně. Minimálně se od levé nohy tak výrazně neodrážet. Bolest se nezhoršovala a tak jsem uběhl půlmarton relativně v klidu. V půlce závodu jsem se sice rozhodně necítil jako na prima výletě, jak radili v Event Guidu nicméně sil bylo dost a navíc jsem se zhruba na dvacátém druhém kilometru u Podolské vodárny dočkal podpory od kamarádky Míši s rodinou (dokonce se mnou s dcerkou chvíli běžely 🙂 ).

Při sportovních aktivitách se hodně potím, čili přicházím o hodně vody a minerálů. Proto jsem si řekl, že se na každé občerstvovací stanici na chvilku zastavím a dostanu do sebe co nejvíce vody a živin. K dispozici byly cca každých 5 km:

  • Voda
  • Iontový nápoj
  • Banány
  • Pomeranče
  • Sáčky s cukrem
  • Sáčky se solí

Já se vždy pořádně napil vody a ionťáku a většinou si dal ještě banán namočený do soli. Šlo mi o to, abych doběhl a po takovém 30 km už jsem čas vůbec neřešil. Během závodu jsem se tak třeba i zastavil, abych protáhl hamstringy nebo záda. Cestou si člověk i pokecal a podpořil se s ostatními běžci. Nejvíc vhod mi přišel pokec se sympatickou němkou na zhruba 35. kilometru kdy u mě začala propukat totální krize a nohu před nohu už jsem dával jen díky hýžďovým svalům, které byly namožené nejméně. Němka běžela také poprvé a energie už jí nezbývalo o moc více než mně, tak jsme se hezky vzájemně podpořili a během pokecu tolik nemysleli na bolest.

Finiš

Posledních cca 5 km už jsem běžel indiánsky. Půl na půl chůze a velmi pomalý běh. Na vzepětí sil jsem se vzmohl až v ohybu do Pařížské ulice. Jednak jsem věděl, že už mě čeká jen kilometr a něco a hlavně byla Pařížská plná povzbuzujících lidí a prosta veškerých aut, což z ní dělalo nečekaně krásné místo. Pak už jen po úzkém betonovém pruhu Celetnou ulicí, tak abych se vyhnul došlapu na dlažební kostky a odbočit do cílové rovinky v ulici Na Příkopech, kde závod i začínal. V cíli už čekal na „hi five“ s finišujícími běžci vždy usměvavý Daniel Stach: „Blahopřeji Davide“.

 Čas: 4:41 

Prague International Marathon 2023