Do Hamburku jsem se chtěl podívat vždycky, ať už kvůli jeho divoké pověsti, nebo kvůli tomu, že se pravidelně umísťuje na čele žebříčků nejhezčích německých měst. V rámci své dvouměsíční Interrail jízdenky po Evropě jsem si tedy naplánoval výlet sem, s tím, že do ČR se vrátím přes Norimberk a Linec zpět.
První výlet mi ukázal, že můj 28l Patagonia batoh není na 3+ denní výlety úplně vhodný, zvlášť když chci s sebou brát ještě věci na běhání. Lovit nabíječku nebo jídlo někde na dně není nejpohodlnější. Měl jsem představu, že potřebuji batoh s více vstupy, hromadou kapes a otvíráním “jako kufr”, abych se ke všem potřebným věcem mohl rychle dostat. Na základě dobrých recenzí a hezkého vzhledu jsem si proto pořídil 30-45l multifunkční batoh od Peak Design, který jsem následně úspěšně využil i během celého následujícího dvouměsíčního vlakového dobrodružství. Musím říct, že i přes relativně vysokou cenu to byla skvělá investice. Skutečnost, že mám větší a lépe organizovaný batoh ale vedla k něčemu jinému. Sbalil jsem si s sebou spoustu pitomostí navíc (myš a podložka, zbytečné oblečení, atd.). Co jsem si vzít zapomněl byla rouška, která byla v Německu (červen 2022) ve vlacích hned po přejezdu hranic důsledně vyžadována. S nařízením jsem neměl problém, ale na respirátor jsem ve své výbavě prostě nepamatoval. Naštěstí mi ochotná paní průvodčí pomohla a roušku sehnala.
Vlakem z Prahy do Hamburku
Cesta vlakem do Hamburku je moc fajn. V půl sedmé ráno vyrazíte z pražského Hlavního nádraží, v půl jedenácté přestoupíte na Berlin Südkreuz a ve čtvrt na dvě odpoledne jste na nádraží Hamburg – Altona. Tady jsem si koupil celoměsíční 9 EUR jízdenku na německou lokální dopravu a jelikož jsem si sehnal cheap ubytování v St. Pauli, z Altony jsem to měl v docházkové vzdálenosti.
Čtvrť St. Pauli mě ohromila. Znal jsem ji z vyprávění i kvůli kultovnímu stejnojmenému fotbalovému klubu a věděl jsem, že je plná barů, hospod, bordelů a levicového aktivismu. Scéna jak vede maminka své dvě děti ze školy kolem křiklavě růžového baráku s nápisem SEX HOUSE mě ale i přes to překvapila. Mé ubytování bylo umístěno přímo na jendom z hlavních náměstíček pár kroků od stanice metra Reeperbahn, která je pokládána za vstupní bránu do St. Pauli.
Neztrácel jsem čas, převlékl se do běžeckého a šel si Hamburg proběhnout. Běh mám jako způsob prozkoumávání neznámých měst nejradši. Člověk toho vidí z města hodně i v krátkém čase, kde se mu líbí, tam se zastaví a odpočine si, cestou se pozdraví s ostatními běžci, sedne u stánku na (nealko) pivo… zkrátka duševní odpočinek, jak má být. Cestou mě zaujal rybí trh u řeky s výhledem na budovu Labské filharmonie, který vypadal skoro i pro mě, jakožto vegetariána, lákavě. Pak jsem to stočil do centra, oběhl jsem jezírko Binnenalster a zamíříl do místní botanické zahrady Planten und Blomen. Na městech mám totiž nejradši tři věci: okolí místních řek, kopce, ze kterých si mohu město pořádně prohlédnout a právě botanické zahrady, ve kterých se dá v klidu posedět. Překvapilo mě, že Planten und Blomen s japonskou zahradou a krásným výhledem na televizní věž Heinricha Hertze (Nejvyšší stavba v Hamburku) nebyla nijak přelidněná. Přitom je kousíček od nejchaotičtějšího místa v Hamburku – Hlavního nádraží.
Po doběhnutí jsem byl pořádně unavený, ale řekl si, že centrum a místní U-bahn/S-bahn ještě prozkoumám pěšky. Prošel jsem si oblast kolem říčních kanálů, projel si centrální oblast Hamburku místním MHDečkem a pořádně prozkoumal i neutěšené St. Pauli. V plánu bylo užít si i místní noční život, který bylo pořádně hlasitý a podle všeho končil až hodně nad ránem. Po cca 20km v nohách jsem ale byl tak utahaný, že jsem za neodizolovatelného dunění diska 90tých let, které se rozléhalo mým náměstíčkem, usnul.
Fotogalerie Hamburk
Vlakem z Hamburku do Norimberku
Druhý den jsem měl rezervované ubytování v Norimberku. Vtipné je, že když se podíváte do mapy na vzdálenost mezi Hamburkem a Norimberkem (po silnici je to cca 600km), vůbec by vás nenapadlo, že může cesta i s třičtvrtěhodinovou mezizastávkou v Göttingenu zabrat všehovšudy 5 hodin. Jenže ICEčko to sviští místy i 250 km/h a když zaujmete strategické místo v jídelním voze, je příjemným zážitkem i samotná cesta (porovnejte s autobusem nebo autem).
Překvapuje, jak je první třída v Německu zaplněná. V Čechách si kupuji cesty první třídou s oblibou, ne kvůli tomu, že by mě čekalo kdovíjaké pohodlí, ale hlavně proto, že chci být sám a mít klid. S tímhle v Německu nepočítejte. Pokud nemáte rezervaci, budete rádi, když si s jízdenkou do první třídy na vytíženější trati vůbec sednete.
Po cestě se také stal jeden incident. Dvojice ukrajinců, matka a syn, při kontrole přepravních dokladů vytáhla v první třídě ICE již zmíněnou měsíční 9 EURovou jízdenku, která ovšem slouží pouze k dopravě regionálními spoji a MHD. Mysleli si, že s tím mohou všude. Příjemně mě překvapilo chování průvodčí, která jim naprosto v klidu řekla, že to na tento typ dopravy neplatí a ať opustí vlak na příští stanici, kterou byl Hannover cca za 30 minut. Žádná pokuta a dokonce ani vykázání z první třídy.
Když už jsem měl v plánu v Göttingenu přestupovat, říkal jsem si, že těch cca 45 minut využiji ke krátké procházce tímto univerzitním městem. I tento čas stačil na to, abych si prošel historické centrum a vrátil se zpátky na nádraží. Nemůžu říct, že bych našel důvod se sem někdy vrátit, na druhou stranu takhle nějak bych si historické německé univerzitní město představoval. Malebnost, čistota, klid.
Do Norimberku jsem dorazil cca v půl čtvrté, prošel si cestu z nádraží kolem Lorenzkirche do centra, kde jsem měl ubytování, a převlékl se do běžeckého. V plánu jsem měl proběhnout si cestu dvojměstím Norimberk – Fürth (Neplést s Furth im Wald), v Decathlonu ve Fürthu si koupit rezervní kraťasy na běhání a vrátit se zpátky metrem, které obě města spojuje. Už po pár stech metrech běhu podél říčky Pegnitz jsem se napojil na cestu, u které vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že běžím městem. Chvíli polní cesta, chvíli pěšina lesem a krom pár lidí naprostý klid. Ten skončil, až když jsem se přiblížil nádraží ve Fürthu, splnil jsem úkol spočívající v nákupu sportovního vybavení a šel si prohlédnout centrum. Nečekal jsem od toho vůbec nic, ale podařilo se mi přifařit k místní maloměstské zábavě, kdy v altánku v centru hrála celkem libozvučná funky kapela a kolem pařili lidi všech generací, od teenagerů po důchodce. Zábavu obklopovaly trhy. Hodně sympatická akce. Cestou zpět na metro jsem si prošel vyprázdněné centrum, ještě zaznamenal lehčí problém se scháněním roušky, na kterou jsem opět nemyslel, a vrátil se zpět do Norimberku. V metru zde platila, ostatně stejně jako v celém Německu, devítieurovka, takže no stress.
V Norimberku jsem ještě nabral síly na večerní procházku na místní hrad Kaiserburg, pořádně si prošel centrum, jehož architektura se příliš nelišila od českých historických měst a šel spát. Ráno jsem vstával brzy.
Vlak do Lince mi jel v 6, takže z hotelu jsem vyrazil cca v půl šesté. Tehdy se přihodila jedna z mnoha WTF situací, které mě během těch dvou měsíců ve vlaku potkaly.
Jdu z hotelu na nádraží s tím, že tentokrát se projdu kolem historických hradeb. Jen pár kroků od hotelu se ke mně přidává zcela nacamraný mladý muž s plechovkou piva v ruce, který jde tak těsně vedle mě, že to značně narušuje moji komfortní zónu. OK, zkusím zastavit a třeba si půjde po svých. Oproti očekávání ale týpek zastavuje taky. Rozejdu se on se také rozejde. Byl jsem dost rozespalý a neměl náladu to řešit, tak jsem ho nechal, ať jde se mnou, když ho to baví. Asi po 10 minutách kopírování mých pohybů už jsem to ale nevydržel a říkám “What’s wrong with you?”. Týpek se jen poťouchle usmál a dál mě následoval. U hradeb, kde je ulička dost úzká najednou vidím jak se tady celkem surově až nebezpečně mlátěj jiní vožralí týpci. Naštěstí si hleděli své zábavy, tak jsem je mohl obejít. V tu chvíli mě můj stalker opustil a šel se na pěsti rvát s nima. Trochu mrazivé, ale jak říkám, byl jsem ještě trochu náměsíčný, tak jsem z toho moc neměl rozum.
Vlak do Lince jel na čas a já už mohl soustředit myšlenky na toto krásné město.
Fotogalerie Norimberk
Vlakem z Norimberku do Lince
Vlakem se z Norimberku do Lince člověk dostane za necelé tři a půl hoďky velmi pohodové cesty. První třída byla opět slušně zaplněná, což mi jen potvrdilo to, že v Německu jí využívají hojně a občas proto není od věci si pořídit místenku. Během cesty jsem se převlékl do fungl nového běžeckého oblečení zakoupeného ve Fürthu, na nádraží dal bagáž do automatické skříňky na zavazadla a vyrazil k cíli, který jsem si na těch pár hodin v Linci vytyčil. Ve městě jsem byl už předloni a tak jsem tentokrát šel (běžel) najisto. Plán byl, vyběhnout si místní “velehoru” Pöstlingberg (539 m.n.m.) a stihnout vlak do Českých Budějovic v jednu. To druhé se sice nakonec nepovedlo, ale za ten výhled to stálo.
Fotogalerie Linec
Další cesta, do Kardašovy Řečice, kde jsme měli Taste/Ex-Taste setkání už nestojí za řeč. Bylo to v Česku, takže to bylo dlouhé. Když si pomyslím, že za stejnou dobu, jako jsem se pinožil z Lince do Kardašovy Řečice bych se v Německu s lehkou nadsázkou dostal z libovolného města A do libovolného města B, nenapadá mě nic jiného než následující píseň.
