Přestože mám Ústecko moc rád a jezdím tam často, Labské pískovce jsem do tohoto výletu nenavštívil. S nápadem vyrazit sem přišla Jana, kterou napadlo podívat se na Děčínský Sněžník a celý výlet také naplánovala. Původní plán jsme ještě trochu rozšířili a nakonec z toho bylo moc fajn 20 km putování.
Vyrazil jsem nejprve sám z pražského Hlavního nádraží s tím, že se ke mně Jana připojí v Holešovicích. Rychlík EC Berliner a místenky byly zárukou pohodlné cesty. Vlak na 1,5h cestě do Děčína staví pouze v Ústí nad Labem a je to na této trase určitě to nejlepší, co se dá koupit.
Cesta na Děčínský sněžník
Cestu jsme začali v Děčíně kde jsme šli z nádraží podél vody. Cestou jsme opovrhli vzít si z okenního parapetu bezprizorní zánovní toastovač a vyrazili vstříc prvnímu velkému kopci. Ten skutečně hned za odbočkou od říční cesty po přechodu kolejí přišel, ale trochu jiný, než jsme původně plánovali. Minuli jsme totiž cestu přes Děčínskou ZOO, která byla v původně zamýšlené cestě a šli po asfaltce pro auta (Na mapě jsou to body 2 a 3). Naštěstí zde byla možnost se na původní cestu na Sněžník napojit. Jen jsme minuli tu ZOO, tak třeba jindy.
Z Děčína je to touto cestou na Sněžník asi 600m stoupání, takže nic při čem byste vypustili duši. Rozhledna na nás vykoukla z lesa v podstatě až když jsme jí měli před nosem.
Rozhledna na Sněžníku je přístupná a po zaplacení 30 Kč za osobu v místním bufetu k ní dostanete klíč. Nahoru se jde po točitém schodišti, na kterém jsou, asi pro lidi jako jsem já, všude rozmístěny cedulky „Pozor na hlavu – Mind the Head“. S myšlenkou na loňský výlet do Alp, kdy jsem si rozbil hlavu o římsu místní vyhlídky jsem si při výstupu po schodišti skutečně až úzkostlivě pozor na hlavu dával… teda tam kde jsem viděl ty cedulky… tu u výlezu jsem bohužel neviděl – BUM! Rozbitá hlava z toho naštěstí tentokrát nebyla, ale je podivuhodné, jak často se do podobných situací dostávám.
Z vyhlídky bylo krásně vidět České Středohoří, Labské pískovce i Děčín.
Na rozhledně jsme se namlsali a protože bylo dost času, řekli jsme si, že si výlet prodloužíme o blízké Tiské stěny. Cesta tam je naprosto na pohodu s minimálním převýšením. Na oběd jsme se stavili v místním Hostinci pod Císařem, u kterého je také autocamp. Od tohoto podniku jsem neměl, co se týče gastonomických zážitků jakožto vegetarián téměř žádná očekávání. Jídelní lístek mi ale vyrazil dech. Veganský utopenec? Halušky s tofu? Dal jsem si druhé zmíněné a byl megaspokojenej. Mám teorii, že jídelníček má hospoda přizpůsobený horolezcům, kteří sem právě na pískovce jezdí lézt a jsou často vegetariáni nebo rovnou vegani. Jinak si něco takového v Ústeckém kraji nedovedu vysvětlit. Onehdá mi v obchodě na hlavním nádraží v Ústí nad Labem řekli, že bagety bez masa ani neobjednávají, protože je nikdo nejí :).
Tiské stěny
Zhruba dva kilometry cesty od hostince do kopce skrz jiné skalní útvary jsme se dostali ke vstupu do Tiských stěn. Vstupenka stojí 50 Kč a je ve formě pohlednice. Cesta po vrchu Tiských stěn mi nedělala moc dobře, jelikož se bojím výšek a byl jsem rád za každou vyhlídku se zábradlím. Nicméně výhledy byly parádní a stálo to za to.
Už po cestě na Tiské stěny mě zaujali lidé – evidentně sportovci – s obrovskými zavazadly na zádech. Když jsme sestupovali na autobus do Tisé, tak se ukázalo, k čemu jejich zavazadla jsou. Byly to matrace na přírodní boulder. Jak už jsem psal výše, horolezců, ať už těch na laně nebo boulderistů bylo v této lokalitě opravdu hodně. Lezení na stěně mám rád, ale na tohle bych si asi netroufl.
Domů
Před odjezdem autobusem z Tisé jsme si ještě stihli dát pivo. Já dobré normální, Jana nedobré jahodové. Při cestě do Ústí jsme si mohli dosyta vychutnat krásy vesnic Ústeckého kraje. Autobus stavil v každé nejmíň dvakrát a cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny.
V Ústí nás bohužel nečekal Berliner, kterým jsme přijeli, ale vnitrostátní rychlík Labe. Brali jsme co bylo. Absence výklopného stolečku a nějaké ty zastávky navíc jsme přežili 🙂
