První letošní letní výlet vedl do německého městečka Furth im Wald, ze kterého jsme s Janou měli namířeno přes Čerchov do místa s poetickým název Babylon. Odtud jsme se měli vrátit vlakem zpět do Prahy. Plány to byly hezké, ale dopadlo to jako vždycky… trochu jinak.

Do Brodu nad lesy, jak se Furth im Wald v jižních Čechách říkalo (a možná i říká, nevím) nás z pražského Hlavního nádraží svezl můj neoblíbený Mnichovský rychlík Západní expres. Neoblíbený proto, že jsem se v něm loni kvůli přepálené klimatizaci nachladil a vyřadil na týden z provozu. Pozdější zkušenosti byly podobné, ale už jsem byl lépe připravený (nákrčník, dlouhé kalhoty). Nejinak tomu ohledně klima ve vlaku nebylo ani teď. Klimatizace opět jela na plné obrátky, ale ty cca 3 hodiny se daly vydržet.

Furth im Wald

Na nápad navštívit Furth im Wald jsem přišel právě při loňských cestách vlakem po Evropě, kdy jsem tudy několikrát projížděl a líbil se mi ten název: „Furth v lesích“. Lesy mám rád :). Od hranic to není daleko takže se výlet přes hranice zpět k nám a vlakem za levno domů přímo nabízel. Městečko je moc hezké. Takové klasické německé malebné maloměsto s radnicí jak z pohádky a vyklidněnými důchodci, kteří o pracovním dni dopoledne v hloučcích popíjejí kafe a probírají aktuální témata. Zaujalo mě, že zde byly na každém kroku kavárny a zmrzlinárny.

Ještě než jsme se vydali na naplánovanou trasu, využili jsme možnosti prohlédnout si za poplatek 4.50 EUR okolí z místní věže. Viděli jsme jak náš cíl, kopec Čerchov, tak také vrcholy Bavorských lesů a Šumavy.

Začátek naší túry byl celkem nezáživný. Z města jsme šli po silnici kolem golfových hřišť, takže celkem nuda. Zajímavější to začalo být až u tvrze Voithenberg (Schloss Voithenberg), která sama o sobě kdovíjak úchvatná není, ale zabočili  jsme zde konečně do lesa.

Tady začala cesta po lehce zmateném německém značení. Musím říct, že značky Klubu Českých Turistů jsou něco, co nám mohou okolní země závidět. Zákeřnost německého značení spočívala v tom, že je nejednotné. Buď následujete červenobílou značku namalovanou na stromě nebo zlatou ikonku cesty na papíře zatavenou v plastu a přilepenou na strom. Na rozcestnících často chybí údaje z předchozích rozcestníků, zato tam jsou přidány nové. Takže jdete celou dobu na vyhlídku Reiseck a 2 km před ní najednou na rozcestníku chybí, přestože držíte správný směr. Ještěže existují mapy.cz.

Zrovna u již zmíněné vyhlídky Reiseck, ze které bylo krásně vidět, jaká pekelná bouře se chystá, nás překvapil slejvák. Naštěstí jsme zrovna byli u přístřešku, kterých bylo v této oblasti dost, a tu zhruba třičtvrtěhodinu nečasu zde v relativním suchu přečkali.

Čas už trochu tlačil a my se strachovali, jestli vlak z Babylonu potažmo pozdější spoj ze vzdálenějších Domažlic stihneme, tak jsme ještě za slábnoucího deště vyrazili vstříc Čerchovu. Na hranicích nás čekala na rozcestí Tři znaky (Dreiwappen) snadná volba. Buď pokračovat po svízelném německém značení nebo se nechat vést naším přehledným českým. Vybrali jsme si druhou možnost a za zhruba hodinku a něco dorazili na Čerchov.

Čerchov a Domažlice

Na Čerchově proběhlo vše na co jsme se po náročné cestě tolik těšili. Pivo, langoše i výhled z místní Kurzovy rozhledny. Překvapilo nás, že před pátou hodinou ve sváteční den nebyli na nejvyšší hoře Českého lesa skoro žádní lidé. Ale to je asi celkově specifikum této pusté oblasti. 

po prozkoumání vrcholu jsme zjistili, že za pár minut nám odjíždí přímo s vrcholu Čerchova místní bus do Domažlic. Tím opadly veškeré starosti, které jsme se spoji zpět do Prahy měli. Ještě Chodský koláč na cestu a šup do busu.

Na Domažlice jsme měli do odjezdu vlaku zhruba dvě hodiny, ale byli jsme celkem unavení, takže energie zbyla už jen na zmrzlinu a promenádu po místním krásném dlouhém náměstí. Byli jsme tady oba poprvé a to, co jsme z města stihli se nám líbilo. Škoda, že už bylo pozdě a místní věž byla zavřená, ale vyhlídek už bylo na tomto výletě stejně dost.